Dimma

22. září 2013 v 17:31 |  Členové

heart, red icon 100% | black, star icon Nemá náhrdelník | green, ok, yes icon Člen | comment icon Aktivní | element, fire icon 0 | closed, padlock, privacy, security icon Kajinka.mat@seznam.cz

Tato vlčice je dalším herním charakterem uživatelky Saga.
_________________________________________________________________

Jméno: Dimma
Datum narození: 21.1.2010
Pohlaví: ♀

Druh: Nemá
Potomci: Nemá
Matka: Sária
Otec: Sokolí tlapa (Jeho pravé jméno není známo)
Sourozenci: Saga

Postavení ve smečce: -
Smečka: Nemá

Mám rád(a): Chlad, sníh, déšť, bouřky, led, legendy, tvrdší život
Nemám rád(a): Teplo, většinu vlků (nedůvěřivost), vtírající se samce

Minulost:
Vždy jsem byla nenáviděna. Tak jako vlci nesnášejí zimu a led. Tak jako všichni nesnášejí hory, v kterých jsem se narodila.Byla jsem mladší nežli má sestra, tak asi bylo pro ně jednoduší si na mě vylévat zlost. Byli jsme cizinci mezi čistými. Každý den jsem na sobě cítila kopance, každý den jsem cítila špičáky mláďat a pak náhle zavrčení mé sestry. Byla jediná, kdo pro mě měla pochopení. Pro mou slabost pro ostatní. Bála jsem se. Bála jsem se, že když jim ublížím, bude to horší. Tak jsem snášela další narážky, další pranice. Nebyli to přátelské pranice. Nic na tom všem nebylo přátelské. Tak jsem to vzdala. Stále více jsem se schovávala v ochraně mé matky nebo chodila se svou starší sestrou. Byli jsme obě jiné. Neměli jsme tak bílou srst jako jiní ze smečky. Naše byla naopak špinavá, jak častokrát říkali. Šedivá. Až na mé zadní a sestřiny přední tlamy. Ty podědili lehkou urozenost čistých. Ale nic to neznamenalo. Oddělili jsme se od ostatních. Pouze já a má sestra jsme byli ti pravý přátelé. Bylo to úžasné. ádne rvačky, žádné bolavé kousance jen smích s mou sestrou a válení se ve sněhu. Všechno kolem nás bylo magické a kouzelné. Všechna ta zima. Sestra byla jediná, která měla pro mě pochopení v tomhle krutém světě. Chápala moje slabosti. Dny utíkali příliš rychle. Už jsem nevylézala pouze se setrou. Občas jsem musela v noci odejít a dívat se na krásu přírody. Na hvězdy, zmrzlou řeku a rampouchy. Chodila jsem častěji a moje občasné procházky se změnili v pravidelné. Vždy když jsem tam byla sama, ve tmě jen se svou vlastní duší byla jsem spokojená. Jako bych při tom cítila, že je tu se mnou otec. Že o mě otírá svou šedou srst, takovou jakou mám já. Sokolí tlapa, tak se mu prý říkalo. Nikdo neznal jeho jméno, byl tajemný a odvážný. Chtěla jsem být někdy jako on. Potulovat se po světe, neznat hranice. Pak však nastala zlomová noc. Ten den vál silný vítr a já se i přesto vydala ven. Šla jsem po svých obvyklých cestách, tam kam mě srdce táhlo. Vítr mi však ztěžoval vidění tím, jak kolem mě vířil sníh. Ani měsíc, ani hvězdy mi nebyli oporou. Byla jsem unavená tím vším. Spadla jsem do sněhu. Ztratila jsem se. Až teď mi došlo, že nevím kam dál. Srdce jako by náhle zamklo mou vnitřní mapu na několik západů a klíč hodilo do řeky. Co mám dělat? Mám vstát? A kam bych potom šla? Nic nevím, nic nevidím a nic necítím...Něco mě lehce popostrčilo. Vzhlédla jsem hlavu a díala se do očí velkému vlkovi. Měl je modré, tak nádherné modré. Poté se mi zatmělo před očima. Když jsem se vzbudila, vítr už nevál tak silně. Jen tak lehce mi narážel do srsti. Vedle mě stála sestra a dívala se do dálky. Poté se rozeběhla plnou rychlostí k našemu úkrytu. Nikdy jsem jí tak rychle běžet neviděla. S námahou jsem vstala a běžela za sestrou. Ztrácela se mi před očima, mizela. A v tu chvíli mi poprvé došlo, že jsem slabá. Všichni kole mě jsou silní a já slabá. Zastavila jsem se. Nemělo to cenu. Lehla jsem si znovu do sněhu. Doufala jsem, že se vrátí. Že bude zase vedle mě stát tak jako dřív. Dodávat mi odvahu a smát se mnou. Moje naděje pomalu vyhasínala, když jsem ji znovu uviděla. Její obvyklé světlo v jejích očích bylo zhasnuté. Tohle nebyla ta Saga, kterou znám. Byla zničena. A měla strach. Lehla si vedle mě a zabořila čumák do mě srsti. "Jsou pryč, všichni jsou pryč..." Olízla jsem jí tvář. A pak mi došlo koho myslela. Leželi jsme tam, osamoceni v severské krajině. Vše mi řekla, vše mi vysvětlila. Kdo byl šedý vlk, co se vlastně stalo. A tak se z nás stali sirotci. Bez matky, bez smečky a bez otce. Náhle mi v očích zablýsklo nové odhodlání. Vstala jsem a zadívala se mezi stromy. Tam je svět a on na nás čeká. Pochopila jsem, že už nebudu slabá. Teď to bylo na mě, abych chránila sestru a dodávala nám obou sílu. Toho dne jsem se změnila. Už jsem nebyla ustrašené vlče. Ne, byla jsem silná vlčice schopna všeho. I má sestra se změnila. Ale ne tolik jako já. Šli jsme směrem na jih. Kdybychom tu zůstali, zemřeli bychom s největší pravděpodobností. Každičký den jsme překročili několik vlčích územích. Každý den jsem byla fyzicky zdatnější. Byla jsem větší a silnější nežli sestra. Ale ne duševně. Kdykoliv, kdy jsem si vzpomněla na minulost, zhroutila jsem se. Boj a zlepšování mých schopností byli jediné něco, při kterým jsem na to nemyslela. Se setrou jsme několikrát bojovali o jídlo a vyhrávali jsme. I když jednou, když jsme bojovali proti medvědovi tak mi a levé noze nechal památku v podobě dlouhé jizvy. Bylo mi však jasné, že sestra se bude chtít někde usadit. Bude chtít mít smečku. Tak jsme se rozdělili. Poprvé v životě, jsme každá šla svou vlastní cestou. Nějakou dobu mi nevadilo, že jsem byla sama. Nakonec mi však cosi ve mě řeklo, že mě má sestra potřebuje. Vrátila jsem se a tak jsem poprvé spatřila Evergii.

Magie:
tato vlčice nemá žádnou speciální magii

Ocenění:
1. Ocenění za bezchybnou registraci
 

Všechna práva vyhrazena © 2012-2013
Zákaz kopírování - všechny obrázky, články apod. jsou chráněny autorským právem.